O historických technikách

Mokrý kolodiový proces

Kolodiový proces (archerotypie nebo mokrý proces) je historický fotografický proces Angličana Fredericka Scotta Archera z roku 1851. Název mokrý vychází z toho, že podstatou procesu bylo exponování a vyvolávání za mokra. Zajistil tvorbu kvalitního negativu umožňujícího dokonalou reprodukci fotografií. Velmi rychle nahradil předešlé postupy daguerrotypii a především kalotypii a využíval se v letech 1851 až 1885. Do kategorie obměněného mokrého kolodiového procesu se řadí přímé pozitivní procesy, mezi které patří pannotypie, ambrotypie a ferrotypie. Později však byly tyto procesy nahrazeny želatinovým fotografickým filmem.

Archerův postup byl velmi jednoduchý – smíchal kolodium s jodidem draselným a (na skleněné desce) vzniklý film pak namáčel do roztoku dusičnanu stříbrného. Tímto postupem vytvořil citlivou fotografickou desku s krátkým časem expozice a dokonalým obrazem.

Přínosem nebyla jen možnost vytvořit kvalitní obraz s bohatším podáním polotónů a přesnějším vykreslení podrobností a možnost kvalitně ho reprodukovat, ale také výrazné zkrácení expozičního času na jednotlivé sekundy, což umožnilo rozšířit aplikaci fotografie na rychle probíhající či krátce trvající jevy. Zanedbatelný nebyl ani pokles finančních nákladů a snížení možnosti otravy (především oproti daguerrotypii).

Důležitým aspektem tehdejší fotografie byla také absence jakékoliv možnosti zvětšení fotografie – výsledný formát printu byl shodný s velikostí desky (a tedy fotografického přístroje). Dnes již do jisté míry kuriózně může působit také další aspekt používání kolodia. Využívaná směs byla totiž nejen vysoce hořlavá, ale také explozivní.

Obraz se pak v horkém roztoku chloridu sodného, později thiosíranu sodného, tónoval se chloridem zlatitým.

Tajemstvím Archerova úspěchu byla schopnost rozpoznat jedinečné vlastnosti nedávno objeveného kolodia, které do té doby bylo využíváno téměř výhradně jen ve zdravotnictví jako obvazový materiál. Tak byla skloubena schopnost kolodia vytvářet tenký, hydrofobní film přilnavý ke sklu na jedné straně a průhlednost skla, nevnášející žádný šum do vznikajícího obrazu, na straně druhé. Archer využil i některé další své poznatky a vynálezy, jako např. rychlejší a účinnější vývojku, v níž byla do té doby používaná kyselina gallová, nahrazena kyselinou pyrogallovou. Jedinou (a bohužel ne nevýznamnou) nevýhodou tohoto procesu zůstalo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Jejich vysušováním se totiž výrazně snižovala citlivost. Příprava, expozice, vyvolání, ustálení, mytí a nakonec sušení jednoho obrázku mohlo zabrat i hodinu. Mytí desky ve vodě horké 70 °C snížilo dobu schnutí o více než polovinu, při použití vody z rozpuštěného sněhu a zahřáté jenom rukama zpracování podstatně zpomalilo. Talbot experimentoval s různými chemickými látkami, aby zachytil obraz, namáčel papír do chloridu sodného (slabého roztoku kuchyňské soli) a dusičnanu stříbrného. Z toho vznikl na světlo citlivý chlorid stříbrný. Pak na tyto impregnované papíry pokládal různé objekty a vystavoval na slunci. Již v roce 1834 Talbot touto metodou pořídil svůj první fotogram.

Zdroj: wikipedie

Argentotypie - Van Dyke

Principem patří do kopírovacích procesů založených na citlivosti železitých solí ke světlu.  Zcitlivovací roztok obsahuje citran železitoamonný, dusičnan stříbrný a kyselinu vinnou. UV zářením  se železité ionty (Fe3+)  redukují na železnaté (Fe2+), a ty pak redukují stříbrné ionty (Ag+) na kovové stříbro (Ag) tvořící obraz. Základní princip popsal již John Hershel v souvislosti s Argentotypií, Kyanotypií a Chrysotypií v roce 1842,  podrobněji jej a ale propracoval  až Dr. Nicol, který jej nechal patentovat jako Kallitypii v r. 1889. 
Papír se při zcitlivování natírá jen jednou vrstvou. Zcitlivovaní roztok je jednoduchý a velmi trvanlivý. Proces vyžaduje minimum operací. Expozice stačí docela krátká. Nežádáme-li galerijní kvalitu obrazu, nemusíme použít žádný speciální papír (mimo papírů kyselých). Citlivou vrstvou můžeme opatřit i jiné materiály, například tkaninu nebo dřevo. 
Zdroj: ntm.cz

Kyanotypie - Modrotisk

Kyanotypie patří mezi nejstarší kopírovací techniky. Publikoval ji roku 1842 jeden z otců fotografie a vynálezce ustalovače John F. W. Herschel. Botanička a fotografka Anna Atkins vydala roku 1843 ve svém nákladu knihu fotogramů chaluh “Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions” Jednoduchý a levný proces kyanotypie se dále užíval pro kopírování náhledových kopií. Tzv modráky se užívaly i na kopírování výkresů. Díky jednoduchosti a nízké toxicitě se kyanotypie hodí pro začátečníky alternativních technik a výuku mládeže.
Kyanotypie  je jednoduchá kopírovací technika dávající obraz v charakteristickém modrém tónu. Kopíruje se UV světlem (slunce, nebo pleťové solárium), nejlépe kontaktně v kopírovacím rámečku. V průběhu kopírování se vytváří viditelný obraz, který nám pomáhá stanovit délku expozice. Výsledkem procesu je vysoce stálá Pruská modř (hexakyanoželezitan železnatý) která vzniká redukcí železitých iontů.
Zdroj: fototechniky.cz

Slaný proces

Slaný papír (německy Salzdruck, anglicky salt print, ale také photogenic drawing) je nejrozšířenější typ fotografického procesu - takzvaného pozitivního papíru, používaného v prvních dvaceti letech vývoje fotografie. Za vynálezce se považuje William Fox Talbot, který s ním experimentoval v letech 1834 až 1839 a pojmenoval jej kalotypie. Na podobném principu fungoval také přímý pozitivní tisk Hippolyta Bayarda z roku 1839 a také voskované papíry Gustava Le Graye. Metoda se používala v období od roku 1841 do 1860. Pak byl nahrazen albuminovým papírem, ale jeho doba přišla opět v letech piktorialismu (1890-1910).

Ve fotografických ateliérech padesátých let 19. století se na slané papíry pořizovaly kolorované portrétní fotografie ve stylu malířských miniatur.

 Zdroj: wikipedie

Olejotisk 

Olejotisk patří mezi nejrozšířenější techniku ušlechtilých fotografických tisků. Název procesu je odvozen od toho, že barvení obrazu se provádělo mastnou tiskařskou černí nebo olejovou barvou. Vynalezl jej G. E. H. Rawlins v roce 1904.
Olejotisk je založen na vlastnostech chromované želatiny. Využívá citlivosti dvojchromanových solí ke světlu a utvrzování želatiny produkty fotolytického rozkladu těchto solí. Základem pro tuto techniku byl přenášecí olejotiskový papír se silnou vrstvou želatiny. Papír se musel zcitlivovat sensibilizační lázní potíráním papíru chromovým roztokem specielně upraveným štětcem po celé ploše stejnoměrně. Pak se papír usušil, napnul v temné komoře do kopírovacího rámu pod negativ a kopírovalo se na denním světle. Po nakopírování se vypral ve studené vodě aby se odstranil chrom, po uschnutí ještě v teplé vodě. Po odstranění přebytečné vody nastalo vlastní vyvolávání obrazu na vlhký papír mastnou tiskařskou černí, která se nanášela lehkými pohyby speciálním šikmo seříznutým štětcem. Vyvýšená místa želatinového reliéfu barvu odpuzovala, vyhloubená místa přijímala.
Zdroj: wikipedie



Bromolejotisk

Bromolej je: „ušlechtilý fotografický tisk“. Vychází se z bromostříbrné zvětšeniny a tak není třeba velkoformátového negativu a tím se liší od olejotisku. Technika je založena na schopnosti dvojchromanových solích utvrzovat želatinu a vytvořit tak matrici. Barevnost lze volit díky tiskařské barvě která se nanáší na matrici. Výsledné tisky jsou velice stálé. Dá se říci, že to je ta jednodušší ze složitějších technik a i na první pokus lze získat alespoň nějaké výsledky.
Bromolejotisk se začal užívat roku 1907 a vychází z olejotisku. Na vynálezu se postupně podílelí E. J. Wall teoreticky a C. Welborne-Piper ho uvádí do praxe. Technika byla nejvíce užívána v období piktorialismu na počátku dvacátého století. Bromoleji se ve světě věnoval např Robert Demachy , u nás františek Drtikol, Josef Jindřich Šechtl. Ještě ve třicátých letech byla technika využívá pro barevnou fotografii díky možnosti přetisku (fotograf amatér Franz Rontag).
Zdroj: fototechniky.cz

Gumotisk 

Gumotisk je technika ušlechtilého tisku užívaná zejména piktorialistickými fotografy na konci 19. a počátku 20. století. Gumotisk je charakteristický neostrými přechody a jemným reliéfem, čímž připomíná malbu.
Po nanesení obarveného roztoku na papír a jeho zaschnutí se na denním světle kontaktně zkopíruje negativ. Následným praním ve vodě se barvivo v neosvětlených částech odstraní a vyplaví se chromová sůl. Proces neumožňuje jednorázově dosáhnout široké tónové škály, proto ho je třeba několikrát opakovat spolu s překlížením papíru.
Zdroj: wikipedie

Platinotypie 

Platinotypie, platinotisk nebo platinový proces je fotografický proces, který vynalezl John Herschel a později rozvinul William Willis. Ten jej zdokonalil v roce 1873 a o pět let později jej patentoval. Proces je založen na citlivosti platinových solí na osvětlení. Na papír se nanese vrstva platiny zkombinované se solemi železa, který se exponuje a vyvolá. Jedná se o nejtrvanlivější fotografickou techniku, odstín obrazu je neutrální až šedočerný, bohatý na detaily a šedou škálu s výbornou kresbou ve stínech. Syté tóny jsou však bez absolutní černé. Obrázek není v koloidní vrstvě, ale přímo v papírových vláknech. 
Platinotypie je poměrně jednoduchá, ale dražší, kopírovací technika. Platinový tisk dává lehce chladně až neutrálně černý  na povrchu jakoby sametový obraz s bohatou škálou. Paládiový tisk je prováděn stejným postupem a vzhledem je velmi podobný. Podle použitého vyvolávacího postupu dává palladiotypie od neutrálního přes teplejším až po knědé podání. Často se tisky provádí z kombinace obojího (platinopaládiový tisk). Kopíruje se UV světlem, nejlépe kontaktně v kopírovacím rámečku. Světlocitlivé jsou vlastně železité soli a viditelný obraz který se vytváří v průběhu kopírování je velmi slabý, ale přesto nám pomáhá stanovit délku expozice. Stálost obrazu je mnohem větší než u klasické fotografie.
Zdroj: wikipedie; fototechniky.cz

Uhlotisk

Stejně jako u Gumotisku stál u zrodu této techniky Alphonse Poitevina který používal v roce 1855 jako barvivo lampovou čerň. Předcházely objevy citlivosti dvojchromanových solí a schopnost dvojchromanových solí utvrzovat želatinu (1852, William Henry Fox Talbot).
Pigment je: „ušlechtilý fotografický tisk. Technika je založena na schopnosti dvojchromanových solí utvrzovat želatinu. Volbou různých pigmentů mísených do želatiny se volí barevnost. Na rozdíl od gumotisku, kde obraz zůstává na exponovaném papíru, se u Pigmentu obraz přenáší na tzv. přenášecí papír. Tato technika neumožňuje volné zásahy takové jako například dovoluje gumotisk, nebo olejotisk. Výsledné obrazy jsou velmi trvanlivé.
Zdroj: fototechniky.cz

Lithprint 

Lithprint je fotografický tiskový proces, který používá standardní černobílý fotografický papír s litografickou vývojkou (často silně zředěnou standardní vývojkou), aby se dosáhlo tisku s tmavými stíny a měkkými a jasnými světly. Na rozdíl od klasického černobílého snímku je možné dosáhnout tónů, barev a jemných odstínů, čímž se oba procesy od sebe odlišují.
Zdroj: wikipedie.cz